Datum: 04.01.2021

Drsné klima dob ledových nemuselo představovat pro motýly překážku

Vědci z Entomologického ústavu prozkoumali biogeografickou strukturu čtyř holarktických druhů motýlů, momentálně osidlujících rozdílné biotopy

Obrázek: Modrásek stříbroskvrnný; Aljaška, Bonanza Creek, Fairbanks (A) a perleťovec Boloria chariclea; Aljaška, Bonanza Creek, Fairbanks (B)

Abychom porozuměli evoluční historii široce rozšířených druhů, je vhodné zkoumat celé jejich areály rozšíření. Většina studií druhů s holarktickým rozšířením byla doposud omezena pouze na části areálů, a to většinou na Evropu nebo Severní Ameriku. Přitom obrovská kontinentální masa sibiřské a stepní části Asie musela v evoluci druhů hrát zásadní roli. Během pleistocénu bylo toto území osídleno obrovskými stády býložravců, kteří udržovali biotopovou mozaiku produktivních trávníků a otevřených lesů, a to jak v dobách ledových, tak meziledových.

Vědci z Entomologického ústavu BC AV ČR (J. Marešová, A. Sucháčková, M. Konvička a Z. Faltýnek Fric) společně se svými zahraničními kolegy zkoumali biogeografickou historii čtyř druhů motýlů v celém jejich holarktickém areálu – perleťovce Boloria chariclea osidlujícího tundru, rašeliništního modráska stříbroskvrnného (Agriades optilete), lučního soumračníka jitrocelového (Carterocephalus palaemon) a okáče Oeneis jutta osidlujícího tajgu. Studie publikovaná ve vědeckém časopise Journal of Biogeography využívá genetická data zároveň s distribučními modely. Z výsledků vyplývá, že ze všech čtyř druhů pouze druh B. chariclea pochází ze Severní Ameriky, a až nedávno osídlil Eurasii. Grónsko přitom kolonizoval několikrát a také pravděpodobně přežil poslední dobu ledovou na jeho východním pobřeží. Druhy otevřených biotopů, A. optilete a C. palaemon, tvoří široce východozápadně rozšířené genetické linie v Asii, ale izolované populace v Evropě. Populace lesního druhu O. jutta byly během pleistocénu fragmentovány, a po opětovném rozšíření tajgy znovu propojeny. Severní Amerika byla během glaciálů z větší části pod ledem – po jeho roztátí musela být všemi čtyřmi druhy kolonizována z refugií situovaných jak v Beringii, tak na jih od ledovce.

Pleistocenní biom severní polokoule známý jako mamutí step dovolil druhům otevřených biotopů žít v kontinuálně propojených populacích. Na druhou stranu, populace tajgového druhu byly izolované. Biogeografická historie se také lišila podle částí holarktu: na převážně ploché Sibiři mohly druhy různorodých otevřených biotopů žít ve východozápadně rozšířených pásech. Na druhou stranu v hornatých a oceánických částech (Evropa a Severní Amerika) musely všechny druhy přežít zalednění ve zmenšených areálech a expandovat až po odlednění.

Marešová J., Sucháčková Bartoňová A., Konvička M., Hoye T.T., Gilg O., Kresse J.-C., Shapoval N.A., Yakovlev R.V., Faltýnek Fric Z. (2020) The story of endurance: Biogeography and the evolutionary history of four Holarctic butterflies with different habitat requirements. Journal of Biogeography. Publikováno online: 27. listopadu 2020. DOI: 10.1111/jbi.14022

Zpět

 

KONTAKT

Biologické centrum AV ČR, v.v.i.
Entomologický ústav
Branišovská 1160/31
370 05 České Budějovice

NAJÍT PRACOVNÍKA